16.6. Klub 66 Radost
křest CD ...a nepřestanou!


bronislav zavináč vyklouband.cz

myspace |bandzone |youtube
A požadavky na ozvučení

Folková léta

Pan Kokeš vypráví, kterak k založení kapely došlo, co hrůzného k tomu její členy vedlo, jakým způsobem další souputníky přilákali a zejména pak o tom, jak se kapele v dobách všelijakých až po první koncert a příchod uctívače perníku Shudyho dařilo.

Události dávnověké

Vlákna éteru se začala splétat někdy v roce 1980, kdy se narodil Čárlí. Pak uplynula, dlouhá (věřte mi, opravdu hodně dlouhá) doba. A byl tu rok 1996. To už jsme byli na světě všichni. Navíc jsme já a Marcel chodili do stejné třídy. V onom osudném roce do sedmé. Šestou i sedmou třídu jsme oba a ještě někteří kamarádi prožívali velmi tvůrčně.

V sedmé nás popadly gamebooky (takové ty knížky typu „chceš-li udělat tohle, otoč na sekci číslo …“). Nejen, že jsme je zuřivě hráli (mimochodem – všech 12 knih o Magnamundu, Lone Wolfovi, Sommerswerdu, temných pánech (Zagarnovi, Gnaagovi, Kragenskulovi i jiných), umění Kai i Magnakai a tak podobně, se mi podařilo dohrát), ale také jsme začali vytvářet vlastní (gamebooky, pro toho, kdo se v mých závorkách zcela utopil). Prvním byla moje (!) Temná Kráva z Břevnova. Gamebook to byl o naší ředitelce a zachvátil všechny kamarády. Během asi čtrnácti dnů bylo na světě okolo pěti nových gamebooků někdy i dost hrozné kvality. Nevadilo však, stále byla možnost vyvinout něco lepšího.

A tak jsem začal (já!) vyrábět gamebook o Cestě za diamantem z Cantropole, částečně také jako reakci na gamebook Davida Veselého o problémech v pavoučí říši. To však není důležité, protože jde o něco úplně jiného. Cesta za diamantem z Cantropole se totiž odehrávala v mým mozkem syntetizované zemi. Ta země se jmenovala Corena a v Coreně se mluvilo Corensky. Corenština byla (a stále je) řeč vytvořená tím, že se české hlásky vyslovují jinak. Například takové o se vyslovovalo jako u, v jako úú (to dodává Corenštině její charakteristický nádech), také c jako s a třeba a jako e. Výsledkem byla slova typu „slisúúa“ (slizové) nebo třeba věta „Je tu maúúim“ (Já to nevím, obzvláštně vhodná ve školních lavicích). Na závěr mi dovolte citovat, již bez překladu, původní verzi posledního refrénu Buldozeru.

Šlotaj poltusar oš jata
Pusur eť úúes masejata
Řitiš sa se úúlemtam smjaja
Eť sa tjaja, su sa tjaja.

No, není to půvabné, jak se to rýmuje a nedává smysl? Nádhera. Mimochodem – Corenština má i své vlastní písmo, shodou okolností se podobá azbuce. Na tomto místě je však zbytečné to nějak rozebírat, s historií kapely to totiž nesouvisí.

Přípravné období

Aby vůbec mohla kapela vzniknout, museli jsme se naučit alespoň trochu hrát na nástroje (tedy, alespoň někteří). Začal s tím Marcel, když někdy okolo třetí, čtvrté, páté nebo nevím jaké třídy začal chodit na klasickou kytaru. Aby toho nebylo málo, tak se Morče počla učit hrát na klavír. To už vůbec nevím, kdy to bylo. Pak se začal učit hrát na kytaru Čárlí, zároveň chodil i na klavír (multiinstrumentalista jeden). To všechno proto, aby mohl hrát na basu. První tóny na svou Irisku vyloudil roku (tuším) 1996, možná, že 1997.

V létě roku 1997 na táboře hráli a hráli Marcel s Čárlím a jinými nedůležitými osobami na kytary. To mě uchvátilo a hned po táboře jsem se začal učit hrát. Asi po půl roce jsem se slavně připojil do oddílové kapely, zvané Infarkt. Kytaristů však stále přibývalo, na kytaru hrálo i Morče, navíc dva noví členi a uměli také ještě tři další, dosud nezmiňovaní. Každý hrál jak mohl, takže zvuky hudbu napodobující byli velmi drtivé. Někteří přestali hrát. Marcel a já jsme si často dělali separé, kdy všichni hráli spolu a my dva o pár metrů nebo o místnost jinde. Byli jsme považováni za mameluky, ale zkuste mít alespoň trochu požitek z hraní, když neslyšíte vlastní nástroj.

Nicméně, separé neslo ovoce, našlo si své posluchače, obzvláště takové, kterým již vadil zvuk sedmi kytar v chumlu při zvukové agónii (možná přeháním, ale to se musí). A jak jsme si tak hráli, tu a tam se stávalo, že chtěl někdo zahrát písničku na přání. Zrada byla v tom, že na některé písničky jsme sice měli akordy a slova ve zpěvníku, ale melodii a tempo jsme netušili. Jednou jsme nevěděli co hrát, a tak jsme přehráli celý zpěvník po svém a kupodivu se našla osoba, které nový kabát starých, jí zřejmě známých písniček, nějak neseděl. Dokonce byla velmi pobouřena. A protože se blížily vánoce, rozhodli jsme se jí naše výtvory nahrát a dát pod stromeček.

První písnička

Byl nebyl podzim roku 1998 a ve škole byla nebyla Fyzika. „Fyzika, zavolej hrobníka.“ Neuvěřitelná nuda. Co jen dělat? Co? Ten Martin furt něco píše (Martin měl v tu dobu zálibu psát jakási pojednání o všem možném. Už mu to zůstalo.) Taky bych mohl něco napsat.

A protože jsem se tou dobou snažil zhotovit Cestu za diamantem z Cantropole II., nenapadlo mě nic jiného, než napsat text hymny Coreny. Velmi veselá desetisloká píseň. Doma jsem hymně věnoval ještě asi deset minut, to jsem vymyslel akordy. A už byla na světě. S kapelou jsme ji nikdy nehráli, dokonce není ani na první nahrávce. Taková pěkná.

Uplynul asi měsíc a byla tu zase ta Fyzika a zase s tou nudou. Tak jsem složil ještě pár kousků. Především Smůlu, kterou hrajeme doteď a krátkou píseň o Kulinářích, kterou jsem nikdy nezveřejňoval, takže jsme ji ani nikdy nehráli. Smůly si ale také nikdo nevšiml. Až o pár měsíců později jsem ji vyhrabal ze sešitu Fyziky a uvedl do hraní.

První zkouška, první nahrávka

Stalo se to v úterý, podle počítačového kalendáře zřejmě osmého prosince roku 1998. U Marcela doma jsme se sešli Marcel, já a Martin. Já s Marcelem jsme hráli na kytary a na takzvané fujaróny. Fujarón je náš název pro foukací klávesy. Doteď nevím, jak se tomu vlastně má říkat. Martin hrál také na fujarón. Vzali jsme magnetofonový nahrávač a přehrávač s integrovaným mikrofonem, naladili kytary, otevřeli zpěvníky a hráli.

Začalo to asi dvěma neznámými písničkami. Následoval rozhovor s koncertním mistrem, což byl Martin s fujarónem. Navíc byly písně prokládány příběhy ze života Coreňanů. Každý končil sesmažením hlavního hrdiny. Nechyběl ani řádný aplaus po každé písni. Hraní nás však záhy omrzelo, a tak jsme se uchýlili k improvizačním mluveným scénkám. V této oblasti jsme již měli bohaté zkušenosti, stalo se tradicí, že na každé akci pořádané školou, kde se dá nahrávat, byla vytvořena nejméně půlhodinka takových výtvorů. Mezi sebou jsme tyto scénky nazývali Kecy. Po kecech jsme již nevěděli, co dál, takže jsme nahrávku ukončili. Ještě předtím však bylo třeba představit kapelu. Ale jak? Tak třeba Corena band, corensky SURAMEPEMT. A první název byl na světě.

Písničky se množí

Po úspěšném předání nahrávky se zase nedělo nic. Oddílová kapela měla každých čtrnáct dní zkoušku, docela jí to prospělo, ačkoli člověk stále moc neslyšel, co vlastně hraje. Ani nevím proč, ale zhruba vprostřed ledna 1999, o přestávce ve dvouhodinovce Hudební výchovy jsem si tak složil hitovku Hnus. Přinesl jsem to na zkoušku oddílové kapely, sklidil smích a bylo.

Marcela to však chytlo, a brzy byl na světě další výtvor, píseň Přísně tajný. Text i akordy napsal ve škole, bez nástroje, a tak ho po několika zahráních jaksi omrzela. Neváhal však a skládal dál. Další den proto vznikla Železnice a spolu s ní Buldozer. Samozřejmě jsem se nedal zahanbit a stvořil jsem další výtvory, nevím však jaké to byly. Nastartovala se řetězová reakce, počátkem března bylo stvořených asi 15 písniček.

Bylo to velmi produktivní období, ráno v tramvaji jsme vždy každý vytáhli ty dvě až tři nové písničky a vzájemně je hodnotili a předali si kopie. Oba jsme si potom songy toho druhého doma přehrávali, aniž bychom tušili, jak to vlastně má být. Ostatně, v odhadu písní jsme měli zkušenosti, vzpomeňme na první nahrávku. Ale přece jenom jsme se nakonec nad našimi výtvory sešli, jednak nalákáni tím, jak vlastně budou písničky doopravdy a také bylo u Marcela piánko, což mě i jeho velmi lákalo. Popadl jsem tedy kytaru a hurá k Marcelovi.

Druhá zkouška, druhá nahrávka

Zavřeli jsme se u Marcela v pokojíku, zapojili piánko a magneťák a bylo možno hrát. První přišel na řadu snad Buldozer, tuším. Pak další a další. Vždycky jsme si jednou písničku zahráli nanečisto a pak jsme ji hned nahráli na pásku. Po každé písničce jsme si prohodili nástroje – piánko a kytaru. Dokonce jsme objevili, že se na piánku dá pustit rytmus, takže jsou některé zachovalé písně i s rytmy.

Zachovalé písně… Moc jich nezbylo, snad jedinou je ztvůrnění Souseda, protože jsme kazetu pro její značnou nekvalitu začali o půl roku později přemazávat již „vymakanější“ hudbou. Po patnácti kouscích ještě nebyla plná ani jedna strana kazety, tak jsme nahráli ještě Kořenovou zeleninu (Krausberry) a Pondělí (?) v našem podání.

Zpočátku se nám jevila naše hudba dokonalou, zvláště pak na nahrávce, ale když si to člověk poslechl víckrát, nic moc. Navíc mívám spíše opačné tendence - na první poslech se mi nelíbí skoro nic, na čtvrtý již téměř vše. Opačná tendence u naší snahy nesignalizovala nic dobrého.

Basa je tu!

A byl konec března 1999 a s ním i oddílové školení. Na školení jsme měli opět příležitost si zahrát asi pět nových výtvorů, i ty staré (předtím, než nás na celou neděli ochromilo, co nám nalívali v tamní hospodě). U našich písní jsme nezůstali sami, brzy se s kytarou přidružil Čárlí. Celkem ho naše výtvory bavily, možná by bylo lepší říci „neshledal je vadnými“.

Týden po školení vznikly asi dvě písničky, a tak jsme si s Marcelem říkali, jestli by nebylo dobré přijmout do party ještě někoho. Třeba basu nebo bubny. Bubeníka jsme žádného neznali, zato basáky jsme znali tři. Tak basu. Ale koho? Milouše? – asi ne, příliš holdoval tvrdší hudbě, a my s tou akustickou kytarou a piánkem, bez bubeníka… A co Bobíka? – ne, toho ne, vede oddílovou kapelu a moc by nám do toho kecal. Asi by to moc nesnesl a my také ne.

Takže Čárlí – desetiminutová porada v tramvaji dala své. Není hudebně náročný a má tak asi naši úroveň. Jen aby chtěl. Chtěl – a měli jsme basáka. První hraní s basou proběhlo 1.4.1999. A tři už jsou kapela, takže budiž založení kapely počítáno od prvního dubna.

Tak kdo vlastně s námi bude hrát

Čárlí s sebou přinesl mnoho nového. Jednak zvuk basy, což nás uchvátilo, proto skoro v každé starší písničce má basa různé nástupy, skluzy a výkluzy. Potom také přinesl jinou zkušebnu. Přestěhoval se totiž na Barrandov a jeho byt na Bílé Hoře zůstal volný. Jelikož jsme neměli bicí, nedělali jsme takový kravál, abychom tam nemohli hrát.

Brzy se však projevila další vada – střídání piánka a kytary. Naše pianistická úroveň nebyla příliš vysoká, takže zařídíme pianistu. Kohopak to známe? Bobík – již zmíněný případ, Fiala – příliš bluesový, nehráli bychom nic jiného než blues, Morče – ta by asi nechtěla, Jiri – to by šlo. Vzali jsme spolužáka Jiriho, ale nešlo to. Hrál stylem podivným, vždy si jen pokládáním ruky zkoušel, co by měl na klávesách zmáčknout, ale k vydání zvuku docházelo jen zřídkakdy. Občas také dorazil na zkoušku Martin s bongem.

Asi měsíc a půl jsme čekali, zda se Jiri chytí. Ne, takže nazdar, zkusíme Morče. Nebo spíše jinak: „Jiri, v úterý nebude hraní.“ „Morče, přijď si v úterý zahrát.“ A ve středu: „Jiri, my už tě nějak nechcem.“ Vzal to sportovně (díky) a bylo Morče. Ke konci června nastala první bubenická krize. Martin sice bubnuje dobře do rytmu, ale nedá se podle toho hrát. Zkusme třeba spolužáka (mého) Jiřího Béma.

Bém přišel na zkoušku spolu s Martinem. Martin ani moc neprotestoval, nemá to v povaze. Jirka si zastrčil vařečku do pantofle, což měla být šlapka, a jel. Upozorňuji, že před tím nikdy nebubnoval. Přinesl dobré nápady, ale rytmus byl shodný s Martinem, takže Jirka nebude, to bylo jasné již po jeho první zkoušce (alespoň Martinovi, který nás na tento fakt takticky upozornil). Dodávám, že bicí soupravu tvořily především krabice.

Tričko a další lidi

Když už jsme si mysleli, že jsme dostatečně zaběhlá kapela byl čas udělat si tričko. Poslední zkoušku před prázdninami roku 1999 se to stalo. Na zkoušku přišel navíc ještě Radim. Přitahovalo nás jeho umění hrát na akordeon. Přinesl si však foukací harmoničku. Byl docela dobrej. Nehraje s námi díky naší lenosti. To bylo pořád: bude s námi hrát? Já nevim. Tak mu řekni. Zavoláš mu? Asi by ho to nebavilo. A tak podobně. Každopádně jsme mu u kamarádky vypůjčili akordeon, ale k vlastnímu hraní s tímto nástrojem stejně nedošlo.

Tričko jsme ale vyrobili. Na zkoušce jsme vyfotili pár fotek, některé z nich šly na tričko. Když už tam byl Radim, je na nich i on. Na oddílové klubovně pak proběhla kresba loga a za pomoci slovníku cizích slov jsme dali dohromady nápis na zadní straně. Vězte tedy, že:

Sagacitivní
Ubikvitní
Rumortický
Abortivní
Monaurální
Excepcionální
Patognomický
Echofrázický
Mirakulózní
Teleoklinní

Čárlí pak vyvolal film, naskládal fota na papíry, koupil trička a nechal otisknout. A trika byla na světě.

Klarinet a housle

A byl tu konec školního roku a tábor s oddílem. V průběhu tábora nás nějak napadlo, že by s námi mohl hrát i Gimli, protože umí na housle a na klarinet. První hraní s Gimlim bylo velmi zábavné, ale prý se nemám moc šířit, takže nebudu. Jenom bych zmínil, že nám Gimli záměrně neřekl, že klarinet je laděn do B, takže vše, co hraje, zní o tón níže.

Nicméně, přišli jsme na to. S houslí nějak sešlo, Gimli je totiž nemá rád. Na onom prvním hraní jsme byli jen já, Čárlí a Gimli, proto byl Gimli vlastně definitivně přijat až na konci prázdnin, když jsme se sešli všichni.

Stěhování druhé a Ryby

S koncem prázdnin 1999 přišlo nemilé překvapení – vystěhovaný byt bude obydlen nájemníky. Oddílový vedoucí Kosa nám však nabídl své prostory. U něj ve sklepě prý má být zkušebna, ale to se musí dohodnout. Zatím budeme hrát u něj v bytě. Bylo to takové útlumové období. Na zkoušce jsme se většinou scházeli jen já, Morče a Marcel. Často dorazil i Gimli, ale až později a navíc dříve odcházel. Čárlí se vyskytoval tak různě střídavě. Martin jen když se mu hodně chtělo.

Někdy tak asi v polovině listopadu 1999 jsme zatoužili po saxofonu. Pozvali jsme na zkoušku Ondru Rybyšara, mého spolužáka, který hraje celkem dobře. Někde je snad tato zkouška nahraná. Ryby není špatný, ale improvizace…, no, nechme toho. Jinak ovšem zahrál cokoli a navíc měl sluch, takže neustále nutil Gimliho, aby se ladil a tak. Rybyho jsme do kapely nakonec nevzali, protože neměl čas. Stejně byl moc dobrej. Navíc z něho má Gimli dosud noční můry.

Vánoční návrat

Přišel prosinec a nervy přetekly a vyhřezly všude okolo. Obzvláště moje a Martinovy. Kosa byl sice moc hodný, ale zkuste mít dvě hodiny tělocviku a pak s těžkým kombem a desetikilovým závažím na zádech (rozuměj kytarou s efekty) cestovat do Dejvic.

Před Silvestrem došlo k opětovnému hraní u Marcela. Slovo dalo slovo a skutek neutek, takže díky Marcelovým (a Morčecím) rodičům jsme mohli nějaký ten čas hrát u nich, dokud neobjevíme nějakou zkušebnu. Snášeli to hrdinně, až na Marcelova bratra Viktora, který asi nikdy na žádný z našich koncertů nepřijde. U Šípů jsme totiž vydrželi celý rok.

Bubny a bubeník

Zhruba v březnu 2000 nás omrzel zvuk bonga a začali jsme shánět bicí. Nejprve proběhl pokus koupit lehce rozpadlou soupravu, kterou nám vřele doporučoval kamarád. Bohužel byl vzhled bubnů takový, že se nedalo příliš zastírat, že je to shit největší.

Uchýlili jsme se tedy k jiné metodě – kousek od Marcelova bydliště je sběrna surovin. Během čtrnácti dnů jsme měli bubny. A nestálo to ani korunu. Naše souprava se skládala ze dvou primalexových kyblíků (každý samozřejmě jiné velikosti), kyblíčku, části gramofonu a jednoho skutečného bubnu – z pračky. Na tuto soupravu bubnoval Martin, kterého však brzy vystřídal Michal.

Ten se k bubnům dostal tím, že si poslechl naši nahrávku, přišel se podívat na zkoušku, Martin tam nebyl, takže jsme ho donutili bubnovat. Začal a následoval zuřivý smích (obzvláště můj a Gimliho). Špatně se nám to Michalovi vysvětlovalo, ale nebyl to smích posměšný, ale smích z radosti. Jeho bubnování bylo proti Martinovu o dost lepší, prostě takové, jak jsme si představovali. Ihned jsme zapojili magneťák a i přes Michalův odpor jsme si to nahráli, protože na zkoušce nebyl Čárlí a něco takového prostě musí slyšet.

S Martinem jsme to už nějak vyřídili (byl jsem pověřen, abych mu to řekl, pár dní jsem čekal na vhodný okamžik a pak mu to Michal ráno řekl v tramvaji). Abych jen nevychvaloval – časem se projevily Michalovy vady jako např. zrychlování a také to, že nikam na bicí nikdy nechodil. Alespoň mezi naši partičku lépe zapadl.

Další zkušebna

Čas ubíhal a opět se projevila jistá nespokojenost. Pro změnu opět s bicími. Od kamaráda jsme se dozvěděli, že jeho metaloví přátelé zkouší v DDM na Bílé Hoře. Lákavá nabídka, takže jsme sebrali odvahu a zašli tam. Zkušebnu jsme našli celkem rychle, určili, kdo bude s kapelou ve zkušebně hrající mluvit (Marcel se zeptal vrátné, kde je zkušebna a Gimlimu se opravdu hodně nechtělo, takže já).

Nakonec jsme pokecali s kapelou tak nějak všichni dohromady a bylo ujednáno. Byla to hodně velká změna. Michal si s výkřikem „bubnýý“ sedl za bicí a jel. Po pár hraních je začal celkem ovládat. A tak jsme zkoušeli a zkoušeli, až uplynulo asi půl roku. Za tu dobu vznikla snad jen jedna nová písnička. Možná dvě, opravdu nevím.

Konečně koncert a přejmenování

Někdy koncem dubna nebo začátkem května se nám ozval pan ředitel DDM s tím, jestli bychom nechtěli hrát na MDD na Vítkově. Bude to prý akce pro širou veřejnost atp. Slovo dalo větu a tak jsme souhlasili. Přípravy byly vskutku velmi horečné, dali jsme dohromady pořadí a dřeli ho každou zkoušku kolikrát se dalo. Stále to někdo voral a termín koncertu se blížil.

Také se projevilo to, o čem zasvěcení kamarádi dlouho mluvili. Název SURAMEPEMT je k nezapamatování. To se projevilo již při telefonátu na Vítkov kvůli plakátům. Člověk na druhém konci drátu měl opravdu velké problémy s naším názvem. Řekli jsme si tedy, že změníme jméno. Stanovili jsme si týden, během kterého měl každý vymyslet co nejvíce co nejlepších názvů. Za týden se sneslo asi 20 názvů.

Volba probíhala ve dvou kolech. Nejprve byly vyřazeny naprosto nepřijstelné návrhy a pak se hlasovalo o zbytku. V prvním kole jsme tedy vyřadili názvy typu „Tisíc Čapek“ (převážná většina nechtěla hrát v kapele, která se jmenuje po Čárlím), „Šklebenej Zvuk“, „Rockémon“ a především Čárlího „Pařený uzený“. Pak se hlasovalo. Na předních místech se umístili „Bez klobouku bos“ (2.místo, pár dní na to jsme zjistili, že taková kapela už existuje), „Ing. Hudba“ (obdržel tolik hlasů z milosti, až to hezké nebylo), ale první se uhnízdil „Vyklouband“ (asi o 2 hlasy). Na počest autorovi ho tu zmíním – Martin.

Pak nastal koncert. Měli jsme hrát od dvanácti, hráli jsme ale asi až ve čtvrt na pět. Vítkov byl celkem úplně vylidněný. Hráli jsme uvnitř památníku, kde byla taková akustika, kterou bych nerad ještě někdy zažil. Samozřejmě jsme tam nebyli jedinou kapelou, před námi hrál ještě středověký Dučaj – asi tak sedmkrát lepší než my. Celkem deprese. Hlavně Michal. Ale zvládli jsme to. Zajímavé bylo, že jsme na koncertě zkazili to, co nám nikdy nedělalo problémy a naopak jsme bez problémů zahráli, co ve zkušebně bylo zkrátka nenacvičitelné.

Zvukař

Když už jsme odehráli 3.koncert (listopad 2001), nabídl nám náš milý oddíl půjčku na mixák. Zvukař na Klamovce totiž celkem nezvládal. Půjčku jsme nepřijali, protože jsme netušili, z čeho bychom to asi tak vraceli. Navíc by bylo zapotřebí koupit ještě bedny, zesilovač, kabely…

Po nějaké době jsme však zjistili, že se v bazaru za cenu nového mixáku dá koupit celá aparatura. Čárlí oběhl obchody a obvolal inzeráty. Objevil dvě věcičky. První si poslechl sám a na druhou jsem s ním šel já. Obojí – Dynacord i Discomix měli své pro a proti. Discomix byl silnější, Dynacord měl více vstupů, na Discomixu se dá štelovat kolik kterého nástroje půjde do odposlechu, Dynacord byl ale rozšiřovatelný. A ještě spoustu dalších, celkově vyrovnaných pro a proti.

Nakonec vyhrál Dynacord, protože nás s Čárlím neustále trápilo slovo pětikolík! Těmi byl Discomix vybaven od hlavy až k patě. Koupili jsme si tedy Dynacord a pak už jen stačilo sehnat zvukaře. Nabízeli se tři – Bužu (zatím žádná zkušenost), Petr (nikdo ho neznal, ale prýto umí), DJ Šudy (má doma gramce). Zvítězil DJ.