16.6. Klub 66 Radost
křest CD ...a nepřestanou!


bronislav zavináč vyklouband.cz

myspace |bandzone |youtube
A požadavky na ozvučení

Cesta za rockovou slávou

Donašeč Shudy vypráví o tom, kterak se kapela stala slavnou, dobyla světová pódia, vydávala desky jak na běžícím pásu a mezitím řešila střídání bubeníků, problémy s alkoholem a drogami, vzájemnou nevraživost, hádky o autorská práva a jiné každodenní kratochvíle rockových kapel.

Nová zkušebna

Jelikož už nás nebylo 7, ale dokonce 8, začala nám být útulná zkušebna na Bíle hoře malá. Navíc tam byly další 3 kapely, což nám taky moc nevyhovovalo. Neustále jsme museli vyklízet po zkoušce věci a pak je na zkoušku nosit zpátky. A tak jsme se poptávali po lepší. Nakonec jsem získali místo po rozpadlé kapele Big Band Ferdy Mravence, a to na Deltě. Kromě klubu a kina tu totiž fungují i zkušebny.

Slovo dalo slovo, a tak jednu středu, místo pravidelné zkoušky jsme začali stěhovat naše harampádí. Když jsme vešli do zkušebny, všichni oněměli úžasem: Každý měl konečně víc než 0,5 m2 prostoru !!!! Deltu jsme si proto hned oblíbili. Navíc jsme se dělili jen s jednou kapelou a dokonce máme i koutek pro návštěvy. Paráda! Hned po nanošení věcí jsme si museli zahrát. Zkušebna tedy byla pokřtěna tehdejším hitem No.1 z naší produkce - Buldozerem. Nevýhodou budiž výpary z pekárny a asi 1 rok starý salám v ledničce. A taky to, že to máme všichni o chlup dál. Ale stejně. Paráda!

První soustředění

Pravidelné zkoušky jsou sice fajn, ale zahrát si celý týden, to byla paráda…stejně jako kapela Buty, i my jsem objevili takovou Čubrmajku. Teda není naše, ale jelikož majitelka je dlouhodobým a poctivým slyšákem, ochotným pro kapelu ledacos udělat, nebyl problém sjednat týdenní pobyt a začít budovat sympatickou tradici. Kvůli utajení před davy zájemců prozradím, že se jedná o lokalitu na pomezí Vysočiny a jižních Čech.

Jediný problém byl, že nemohl náš bubeník Michal. Hledali jsem náhradu, neb hned po soustředění jsme měli hrát na festivalu. Přihlásil se nám Matouš, toho času bubeník Běžného dnu, který měl naše písničky velmi rád. Celé soustředění se tedy neslo hlavně v duchu naučit Matouše naše písničky na nadcházející koncert. Matošouvi to šlo opravdu dobře, a tak se největším problémem ukázalo, že nám strašně dlouho trvá, než se dohodneme co hrát. Jednání neměla daleko od dohadování ve sněmovně, a tak někdy od těchto časů vyrábějí seznam písní na koncert maximálně dva lidi.

První (a téměř i poslední) festival

Nebylo by to správné léto bez hudebních festivalů, a tak i my, skromní lidopopaři z Prahy 6, jsme se rozhodli na nějakém vystoupit. Gimliho kamarád nás "doporučil" na festival do Těchanova. Nezbývalo, než hledat na mapě a vyrazit. Koncert byl hned po soustředění, a tak na bubenickém postu zaskakoval Matouš. Festival to byl zvláštní. Jednak se konal trošku jinde (nakonec to byl Utěšený Těchanov v Troubelicich), což nám organizátoři řekli, až když jsme šli 5 km špatným směrem, a navíc byla polovina vystupujících kapel začínající pankáči…někomu to vadilo míň, někomu víc, nejlépe to popsal asi Matouš: "To není hudba, to je smrad." a bohužel měl pravdu. My jsme nakonec měli docela úspěch, dílem i tím, že začalo pršet a stříška byla tak sotva nad půlkou taneční plochy.

Pódium zase byla veranda, takže přepínaní efektů byla dobře utajená šou. Zaslechli jsme i takové pochvaly jako "to je konečně pořádnéj big beat" nebo "teď odjíždí ta nejlepší kapela". Nakonec jsme za hraní dostali každý guláš a silné zážitky z undergroundovýho fesťáku. Za zmínku stojí ještě jedna zajímavá kapela. Jmenovala se Tři a kordy a v sestavě měla mimo jiné i fujaru (takovou tu dětskou, kde má každý tlačítko jinou barvu) A jelikož kytarista byl věčně zmatený a neustále nevěděl co hrát, optal se jednou kolegy s fujarou: "od čeho to je?" A fujarista neznalý not pravil: "vod žlutýho, ty debile!". Ta odpověď se docela vžila, ježdění na festivaly ne. Cestou tam jsme se zkusili jako Jožo Ráž vybourat, abychom byli slavní, jenže nezdařilo se (slavní nejsme). Naštěstí se nikomu nic nestalo, každopádně to vrhlo na celý festival negativní světlo, takže pozdější hodnocení bylo spíše negativní….

Nový bubeník

Po soustředění nastal menší problém. Michal totiž moc na zkoušky nechodil, nebyl na soustředění a my byli zmlsáni Matoušovým uměním. Nebylo to jednoduché rozhodování, Michal byl kamarád, ale zhodnotili jsme i hudební hledisko a bylo jasno. Michal to vzal naštěstí velice dobře, a tak s námi začal hrát Matouš. Michal byl dobrej, na to, že byl samouk hodně dobrej, ale přeci jenom Matouš byl lepší.

Nastala tak nová etapa. Abych jen nechválil, tak u Matouše byl zase největší problém, že jsme ho nedokázali přimět, aby zahrál jednoduchý úder. Někde to trošku vadilo, ovšem nikterak závažně. Ze začátku to bylo moc fajn, protože písničky chytly takovej správnej říz. Problém pak nastal spíše v tom, že my se chtěli hudbou hlavně bavit, zatímco Matouš chtěl "bejt slavnej". Později nás začal trošku honit a došlo i na nějaký spory, takže dneska s námi už nehraje. V závěru se Matouš projevil i autorsky, a tak nám po něm zůstaly tři písně.

CD Je nahranej!

Když už se počet kvalitních písní začal kupit, zatoužili jsme po tom, vydat je na nějakém nosiči. Tatam byly časy, kdy se nahrávala každá zkouška. Jediný záznam byl z koncertu na Kepleru o čarodějkách a ten byl až na dvě písně zcela nepoužitelný. Začali jsme uvažovat o nahrávání.

Po zrevidování financí nám došlo, že na SONO asi mít nebudeme, ale Čárlí našel obětavce, který vezme nádobíčko a donese ho do zkušebny. Původně to měl být nahrávací víkend, nakonec to skončilo na tom, že vše nahrajeme naráz. Každý nástroj se nazvučil zvlášť, bicí teda trvaly nejdýl, zvláště když Matouš přišel pozdě. V součtu to dalo 15 hodin, za které jsme nahráli 15 písní, každou ve dvou až tří verzích (až na špioni/meloun, to bylo hned na poprvé).

Pak stačilo vybrat ty nejlepší verze, donahrát bicí do fabriky a vymyslet název. To byl opravdu boj. Sepsali jsme asi 30 názvů, z čehož se vybíralo. Do finále se dostaly: Trubte nám trumpety, Šmejd na trojúhelníku a Společnost s rušením omezeným. Je v celku jedno, co to vyhrálo, neb nám brzy došlo, že ani jedno není použitelné. Pomoc tedy přišla zvenčí, Gimliho bratr přišel s nápadem "Je nahranej", což nás zaujalo. S odstupem času máme třeba na CD jinej názor, ale tenkrát to byla docela euforie, že to dobře dopadlo…

Chřest

CD bylo hotovo, Kokeš dodělával datovou stopu, Marcel obal a zbývalo jen ujmout se té milé povinnosti - pokřtít ten náš výtvor. Jako první nás pochopitelně napadl Marek Eben (kdo nechápe, ať si pustí poslední stopu na CD). Ten ale bohužel nepřišel, a tak se toho chopil Arnošt Hanf, dříve varhaník Sto zvířat, dnes pianista Kapely Snoo.

Ono se vlastně nekřtilo, ale přímo chřtilo, neb místo šampaňského jsem použili pravý chřest. Celé se to odehrávalo v hostinci Na Slamníku společně s naší produkcí. A v tom byl malý háček. Asi 6 hodin před vystoupením totiž napsal Matouš SMSku, že nemůže, ať to zrušíme…ale co teď, lidi už jsou pozvaný, sál zaplacenej, host pozvanej…více než narychlo jsme sháněli bubeníka. Pod názvem improvizující bubeník to nakonec odehrál Adam Lanči ze skupiny Vokokos a opravdu nám vytrhl trn z paty. Odbubnoval to opravdu dobře a za to si zaslouží naše uznání a velký dík. A ještě jedna kuriozita. Poprvé jsme si ozkoušeli jaké je to hrát na playback a vhledem k tomu, že někteří to spolehlivě zbaštili i s navijákem, můžem směle do Novot….

Druhé soustředění

Jelikož první soustředění dopadlo opravdu pozitivně, začali jsme budovat tradici a vyrazili znovu. Bohužel studijní povinnosti brzy odlákaly basáka Čárlího a bongistu Martina, a tak přišly na řadu písně nové. Jmenovitě Mozek, Bezdomovec, Námořnická, Potrubí a Otázky. Do posledně jmenované jsme dokonce použili i smyčce a flétny, takže je z toho opravdu lidopopová píseň. Čárlího výkony jsme si nahráli, jenže Matoušovi se vidina virtuálního basáka nelíbila a odmítal tak hrát, tudíž to bylo bez basy.

Z akcí zábavných bych chtěl hlavně vypíchnout velmi kvalitní turnaj v ringu (velice zajímavý sport, pro neznalce připomenu adresu www.ringo.cz) Turnaj to byl o ceny nehodnotné, o to více se tedy všichni snažili. Zápasu se účastnil i Ringo Starr (alias Gimli) a zazpívat přišel i Leoš Mareš. Zkrátka jsme tužili kolektiv, hráli, sportovali až se z nás kouřilo….

Na návštěvu chodil i jeden starousedlík. Byl to restaurátor z Prahy, vypadal jak Jan Werich a kouřil dýmku a po písní vždy řval spokojené Ojj. Jednou dokonce dotáhl i starý tenorsaxofon a nutil Gimliho na něj hrát..no nešlo to…

Nové CD?

Původní idea byla zkusit něco nahrát již na soustředění. Nepovedlo se. Tedy času bylo dost, ale chyběla nám hlavně technika a i to, že někteří museli plnit svoje studijní povinnosti, a tak byli na soustředění jen krátce.

Lákavá nabídka přišla z Mariánských Lázní. Nahrávání za opravdu lidovou cenu…jenže to samozřejmě mělo háček. Dostaneme sice skvělou cenu, ale když za drahý peníz bude v jejich studiu nahrávat 5 námi doporučených kapel. Takže zase nic.

Jenomže už to byl rok a my jsme se chtěli opět vrhnout do našich stojatých vod pop music s novým CD. Řešení nakonec přinesl Matouš. Jeho kamarád Vítek totiž postavil v DDM na Bílé hoře, kde jsme dříve zkoušeli, studio pro začínající kapely. Proběhla tedy volba, které písně máme začít pilovat na nahrávání. Vyhrály to Mozek, Námořnická, Otázky, Sekaná a SKAmení, tedy samé nové kousky. A tak když jsme překonali zkouškové období na VŠ, začali jsme se těšit do studia.

Jak vznikalo Nebudu sedět sám

pátek. Psal se březen 2004 a my se na jeden víkend nastěhovali do DDM: Nejprve nahrál Marcel pomocný zpěv a kytaru, a to jen za pomocí tikání metronomu, za což mu patří uznání. Stihly se ještě nazvučit bicí a to bylo pro pátek vše.

sobota. Ráno začal nahrávat Matouš bicí. Byl perfekcionista, takže to nebylo hned, ale tady se jeho vlastnost docela hodila, výsledek stál za to. Po té naráz vtrhli do studia oba kytaristé, tedy Marcel a Kokeš. Práce jim šla pěkně od ruky, jen se občas zdrželi nějakým nahráváním efektu, Marcel nahrál kytaru i do Skamení, kde normálně nehraje a nakonec Kokeš párkrát zkoušel sólo do Námořnické, aby nakonec uznal, že nejlepší byla původní verze. Vůbec si chlapci libovali, že nemusí efekty rychle přepínat, ale že je na všechno pěkně čas. A právě při této písní došlo na známý fakt, že Vyklouband je prokletá kapela.

Počítačovému programu se zřejmě Námořnická nelíbila a tudíž se zasekl a nechtěl spolupracovat. Šli jsme tedy na oběd. Jenže ani "po ó" s námi počítač nemluvil, a tak jsme Námořnickou donahrávali až jindy. Na řadu tedy přišel Čárlí se svojí basou. Vítek je taky basák, a tak měl Čárlí trošku trému, ale zvládl to nad naše očekávaní. Byl hotov asi za 2 hoďky i se speciálním skluzem do Sekaný a pro nás nepochopitelnou rytmikou do Skamení. Ani sobota není nafukovací, takže jsme šli večer malinko pít, abychom se utvrdili, jak dobrou točíme desku.

neděle. Tento den přišli na řadu Morče a Martin. Též najednou. Martin si donesl nejen svá oblíbená bonga, ale i kravsko-bubenický zvonec a mrkvičku, která chrastila. Údajně je to součást sady Botany Shaker (Martin má ještě vajíčko - heč!). Mrkev našla uplatnění v Mozku, zvonec v Sekaný. Morče si přinesla taky spoustu nástrojů, akorát skrytých v klávesách Korg. Dopoledne jsme tedy zasvětili perkusím a klávesám. Když už jsme byli v těch perkusích, tak Marcel doslova vyvařil pánvičkové sólo do Skamení a společně s Martinem pak usedli do studia a nahráli španělky do Otázek. Byli jak praví folkaři, kam se na ně hrabe známé bratrské duo.

Po obědě přišel na řadu Gimli. Tvářil se jako profík a měl to hotové nejrychleji. Střídal klarinet a altový saxofon. Zvlášť zábavné bylo, že ve Skamení jsme z reagge části udělali svižné ska, což si každý nejprve poslechl a pak teprve hrál. Ale Gimli rovnou jel. Nejdřív jsme se bavili nad tím, co tam nahrál, ale pak nám došlo, že je to dobrý, tudíž na jednu dobrou. V Otázkách zase do poslední chvilky nevěděl co hrát, ale z fleku zahrál krásný pouťový part.

A pak už přišel čas na hlavní atrakci - Marcelův zpěv. Se zpěvem jsme si chtěli dát záležet, takže některé části jsme museli vícekrát opakovat, ale zbyl nám čas i na nahrání Gimliho popových vokálů do Mozku, Kokešovo rozhodné "nebudu se tě ptát" do Otázek a společný sbor alá hospoda do Skamení. Nadešel večer a tudíž s 1. fází nahrávaní Šmidra - Vydra.

první mix. V sestavě Čárli, Kokeš, Marcel, Shudy a Matouš jsme se vypravili do mixážního studia školy v Panské ulici, abychom upravili k obrazu svému náš výtvor. Že to nebude snadné nám došlo vzápětí. Mám takový dojem, že z prvního mixu toho ve finále moc nezůstalo. Ale ujasnili jsme si, jak nechceme, aby to dopadlo, což byl taky pozitivní efekt. Došlo nám, že určitě musíme přetočit perkuse do Mozku, což uznal i Martin a prohlásil, že mrkev je pomalá a že použije vajíčko. Po té se postupně do studia individuálně dostavil i zbytek kapely, aby nahrál svůj part do rekonstruované Námořnické. Jelikož z kapely právě odešel Matouš a my hledali náhradu, leželo CD dlouho ladem.

mixovací seance. V září po ukončení bubenické krize vyvstala vidina domixovat CD a šup s ním na vánoční trhy. A tak nejprve Marcel znovu nazpíval svoje zpěvy na lepší mikrofon a začali jsem pořádat mixovací seance, hlavně v DDM, v závěru znovu i v Panské. Popisovat jednotlivé mixáže by asi nemělo smysl, povím jen jednu zajímavou historku.

Při míchání Otázek přišel do studia zaměstnanec DDM. Pochválil naše výtvory a zvlášť se mu líbila fráze "Nebudu sedět sám". Nám sice taky, i když tam nic takového není…dotyčný myslel frázi "nebudu se tě ptát". Nás ovšem název zaujal a tudíž se stal i názvem celého CD.

Bubenický konkurz

Již před nahráváním se stupňovalo napětí mezi Matoušem a zbytkem kapely a krátce po nahrávaní nám Matouš oznámil, že s námi končí. Nikdo neměl sílu ho přemlouvat, a tak jsme začali hledat bubeníka, neb bez bicích to není ono. Naštěstí lidí, kteří "třískají do škopků" je poměrně dost, takže zatímco Česko hledalo superstar, my nového bubeníka. Roli hlavního arbitra hrál většinou Marcel.

Nastal problém. Ti bubeníci, co se zamlouvali nám, s námi nechtěli hrát a naopak. Nejvážněji to vypadalo s bývalou bubenicí kapely Moruše (kam od nás odešel Matouš). Vznikla roztržka, neb to bylo půl na půl. Hlas Hejmy alias Marcela však převážil misky vah v neprospěch bubenice. Hledali jsme tedy dál.

Vítězem se stala opět bubenice, Pavla, původem z jihu Čech. Přišla jen na chvilku, neb spěchala na nějaký koncert, ale nám se to zalíbilo, poslechli jsme si její staré CD, znovu ji prověřili, pozvali na společenskou akci a bylo rozhodnuto. Jsou to sice o něco jednoduší bicí, ale zas ne o tolik, aby nás to prudilo. Lépe tak vyniknou perkuse a hlavně Pavla má podobný přístup k muzice jako my a do ničeho nás nehoní.

Třetí soustředění

Jelikož s termínem soustředění kolidoval termín výstavy Země živitelka, kapelní soustředění se nekonalo. Pro vysvětlenou: Pavla se této šou pod diktátem Přemka Podlahy musela pracovně zúčastnit a tak bylo rozhodnuto, neb i ostatní měli povinnosti (ne pracovní, ale studijní). V malinkatém torzu kapely jsme přeci jen na soustředění jeli. Obhlédnout prostory a zahrát si turnaj v ringu.

Zpěvačka

Né, že bychom měli v kapele nějaký skeptický názor na zpěvačky, ale nějak se to událo, že jsme 5 let vystupovali bez ní. Pobaveni záznamem koncertu Schodiště (tedy Nahoru po schodišti dolů band), kde jim 3 zpěvačky dělají celou dobu ša-la-la-la jsme snad po žádné netoužili, nebo jí aspoň nehledali. A to bylo dobře, protože Štěpánka si nás našla sama (dále píši to, co mi Štěpánka na můj dotaz, jak se vlastně vzala v kapele, odpověděla).

"Šla jsem po chodbě FF UK (Filosofická Fakulta univerzity Karlovy) a potkám Štěpána, jak nese klarinet nebo ságo nebo možná obojí (pro přesnost uvedu, že Štěpán měl s sebou zcela určitě jen saxofon, neb klarinet si nechává ve zkušebně, zatímco saxofon má vždy po ruce, aby mohl kdekoliv rozjet svoje "podmosťácký blues" - pozn. Shudyho). A tak jsem se ho zeptala, kam kráčí a on, že na koncert. A místo toho, abych mu popřála hodně úspěchů, tak jsem se ho drze zeptala, jestli ta kapela náhodou nehledá zpěvačku (nehledala, nebo o tom zatím nic nevěděla). Štěpán odvětil, že se o tom kdysi uvažovalo, ale ať přijdu na koncert, jestli se mi ta hudba bude líbit (A líbila, nebo to alespoň dodnes tvrdí)."

Tady končí vyprávění Štěpánky a vracím se k popisu události z hlediska kapely: Štěpán pak rozeslal mejla s tím, že ví o zpěvačce a třech písničkách, kde by určitě mohla zpívat, ať si to necháme projít hlavou. Nikdo nebyl proti, přeci vyhodit jí můžeme vždycky, že…ale nestalo se. Všem se nám její zpěv líbil, konečně to byl někdo, kdo opravdu zpívat umí, nastal tedy postupný proces zapracování zpěvačky. Snad až na píseň Kyselej Nedvěd, kterou jsme pro ni jakoby oživili, ale s výsledkem jsme nebyli spokojeni ani my ani Štěpánka, to dopadlo dobře. Takže je nás zas o jednoho víc.

Čtvrté soustředění

"Letos musí určitě soustředění bejt", shodli jsme se někdy v březnu. A tak jsme začali hledat rozumný termín, který nebude vadit Pavle (nebude tajtrdlíkovat na Zahradě Čech) a studijnímu zbytku. Vítězem se stal druhý týden v srpnu, o lokalizaci bylo předem jasno.

Práce jsme měli mraky, protože jsme jednak zapracovávali novou akvizici - Štěpánku, a jednak "zaučovali" prozatímního perkusistu Hakise (viz kapitola Záskok u Perkusí). Jako vždy jsme si ze soustředění odvezli i nové písničky, konkrétně Krávu, Tango a Copánky. Teda některé dostaly na soustřéďu jen závěrečnou fazónu, ale jak to bylo konkrétně už si teda nepamatuju….ale ono je to trošku jedno.

Na soustředění je také kromě tradičního turnaje v ringu čas i na probrání některých kapelních věcí, a tak jsme začali diskutovat o nahrávání. Pavla přihodila, že její bratr nás chce podpořit a že přidá nějaký kapříky (rozuměj tisícovky) a hned bylo veseleji. Hledali jsme tedy skladby, které umíme a nejsou tak dlouhé (to aby je mohla hrát radia celé). "Investor" nás požádal o nahrání Ibišku, my přidali Hlavně nenápadně alias HL.N. a Labuť.

Záskok u perkusí

Jelikož se Martin rozhodl šířit slávu českého studia subtropického zemědělství v Irsku a to po dobu jednoho roku, začali jsme hledat náhradu. Vyhlašovat konkurz se nám moc nechtělo, a tak jsme sáhli do "vlastních" řad alias po někom z oddílu. Ten někdo je Hakis, kterej má doma svoje velký bongo, takže nebyl závislý na tom, co tady Martin nechá.

Na soustředění jsme tedy Hakise za pomocí Martina naučili naše písně nebo mu aspoň Martin ukázal, na který nástroj v té písni hraje. Pozice perkusisty se tak vyřešila, protože uznejte, co by to bylo za lidoopovou kapelu bez perkusí. Při vánoční návštěvě stověžaté matičky si pak Martin s námi aspoň 20 minut zahrál v klubu Na dně, následně dorazil na zkoušku, oslavil s námi Silvestr a zase odletěl.

Vždycky musí existovat nové CD

Tak sponzora jsme tentokráte měli, ale opět to na SONO nestačilo. Nu co naplat, poohlédli jsme se jinde. Přeci jenom jsme chtěli o něco lepší kvalitu než u Vítka, a tak jsme pověřili Čárlího, aby udělal takový malý přehled. Nejlépe z toho vyšlo studio Street Records Slávka Purkrábka, kde nahrávala třeba Kapela Snoo, Traband a spousta dalších. Slávek má studio zařízené v útulném bytě na Smíchově, sám je vůdčí osobností kapely Lemon Nashville a ovládá všechny nástroje na které hrajeme my, takže se stal takovou zárukou kvality. Chvilku jsme uvažovali, jestli mu jen neřekneme, co tam hrajem, ať to tam nahraje sám, ale nakonec z toho sešlo…

Milou společností při nahrávání byly fenky Blažena a Zdena, řečená drnda (která se stala producentem) a kocour Jack, který se stal hlavním technikem.

bicí. První se nahrávaly bicí, pro dosažení větší živosti spolu s basou, Marcelovou kytarou, jeho zpěvem a v Ibišku i s klarinetem. Pavla z toho měla trochu strach, pochopitelně zbytečný. Od každého kousku se nahrály tak tři verze a hned jsme vybrali tu nejlepší, na které začneme stavět. Pavla byla ráda, že má svůj díl za sebou a mohla tak spokojeně sledovat dřinu ostatních.

basa. Čárlí si pro rozehrání přál jako první nahrávat Ibišek, neb je to píseň nejstarší, a tudíž dobře zažitá. Jenže ouha. Slávek rychle odhalil, že to hraje Čárlí nepřesně, a začala lekce hry na basu. On vlastně Slávek každého pěkně potrápil, než řekl: "Tohleto ti věřím". Vlastně se ukázal jako vynikající učitel, který je z každého schopen dostat maximum. Po hodině zkoušení tak Čárlí ovládal shufflové rytmy jak nikdo a s přehledem nahrál svůj part. Ostatní písničky mu zdaleka takový problém nedělaly, jen v HL.N. na radu Slávka trošku zjednodušil svůj part. I Čárlí byl velice šťasten, jak se mu dařilo, a že se i něco naučil…zkrátka jak říká Slávek, studio je vlastně taková drahá zkušebna.

marcelova kytara. Marcel žádnej takovej zásek neměl, takže v celku s přehledem nahrál svoje vybrnkávání do HL.N., svou část kytarové exhibice do Labutě a závěrečné tremolo v Ibišku…a samozřejmě akordový doprovod, který v Labuti zpestřil o akustickou kytaru.

kokešova kytara. Kokeš začal nahráváním HL.N a Slávek ho hned zabrzdil. Tak takhle ne. Kokeš dokázal na čtyřech taktech zrychlit snad o polovinu, takže i on si pěkně pocvičil, než se jeho part nahrál.Dál už to šlo jak po másle, takže za chvilku měl nahraný akordy do Ibišku a svojí část kytarové exhibice v Labuti.

klávesy. Hned jak Morče přišla do studia, Slávek prohlásil, že nemá rád Korgy (rozuměj značka Morčecích kláves). Takže nejdřív přišla na řadu píseň Hl.n, kde hraje Morče velice veselý motiv. Jelikož jsme se s Čárlím hlasitě smáli, bylo nám řečeno, že když se budeme takhle gebit, tak to Morče nezahraje. Tak jsme se uklidnili a mohlo se pokračovat. Do hosty oživeného Ibišku Morče "nazvonila" zvony, na Slávkův nápad zvony ještě pokračují až na úplný závěr písně. Labuť nejdříve Morče začala hrát na svého Korga, ale po dvou taktech Slávek nabídl pro účely nahrávání svůj nástroj = klasickou kladívkovou mechaniku v kombinaci s rozsáhlou databankou hlasů. Vybrali jsme tedy imitaci klasického křídla a šlo se na věc, Morče si chvilku zvykala na větší klávesy, ale jinak v pohodě, Slávek přihodil další hudební radu - hluboká oktáva nakonec.

bonga. To byl maličko spor. V tu dobu jsme měli dva bongisty (Martina a Hakise) a šlo o to, zda-li nahrát oba či jen Martina. Po zkušenosti z minula, kdy se s nahraného materiálu Perkusí použije asi jen 20%, jsme se rozhodli jen pro Martina. Na svoje dvojbongo tedy nahrál HL.N. Na maličké dvojbongo Ibišek a na speciální "klapátko" a valchu Labuť.

dechy. Tentokráte jsme Gimliho opravdu donutili, aby si naladil. Ale jeho saxofon snad ani naladit nejde. Nástroj, zralý na generální rekonstrukci, byl v tu chvíli nepoužitelný a tak jsme narychlo sháněli alt-saxofon. Do hodinky jsme ho měli, za pohotovu záchranu děkujeme Juliáně Fulajtárové. Než jsme saxofon sehnali, nahrál Gimli svůj klarinet do Ibišku. Jelikož do Ibišku jsem počítali s celkovou účastí tří dechařů, nahrával Gimli něco jiného než na co je zvyklý, ale vyrovnal se s tím jako profík (Napsal si to do písmenek a naučil se to). Na vypůjčený saxofon pak nahrál party do zbylých písní. Malinkatá hádka vznikla u Hln. Slávek tvrdil, že tam ten tón nepatří, Gimli a zbytek kapely, že zas je na něj zvyklej...kompromisem budiž fakt, že nahranej je tón dle Slávka, naživo to hraje furt stejně.

hosté. Při domlouvání co nahrávat jsme se taky shodli, že by jednotlivé písně mohli oživit hosté. Do Labuti tedy přišel zahrát na violoncello Petr Sixta (jinak violoncellista Symfonického orchestru ZUŠ Na Popelce). V Ibišku rozšířili dechovou sekci Silva Šírová na příčnou flétnu (kolegyně Petra z orchestru a "paní domácí" útulného mlýna, kde se soustředíme) a Vašek Kalenda na trubku. Hlavně Vašek byl na nahrávání velice vtipný. Nejdříve Marcela "sprdnul", že ty noty napsal v Cé ladění a že normální trubka je laděná do Bé. Načež vytáhl Cé laděnou trubku se slovy: "Naštěstí jí mám u sebe, ale na to by se ti každej jinej trumpetista vy***l". Vašek tedy rychle nahrál part a pak nás obšťastnil sprostými vtipy, ukázal nám jak na trumpetu jezdí Schumacher, dal si cigárko a pádil.

zpěv. O zpěvu se tady moc rozšiřovat nemůžu, neb jsem u jeho nahrávání nebyl. Obecně platí, že nahrávání zpěvu zabere nejvíce času a ani my nejsme výjimkou. Zvláště když v Labuti zpívá Gimli. Pokud vím, došlo při nahrávání k malé rozepři okolo textu, která nakonec vyvrcholila menší změnou, všímavý posluchač jí může odhalit. A jelikož je Slávek na zpěváky dle vlastních slov "velice vysazenej", tak si dokážu představit jak Štěpánku, Gimliho a Marcela potrápil. Samostatnou kapitolou by mohl být i Kokešův operní zpěv, ale jelikož jsme žádného operního zpěváka nepřesvědčili, tak to tam nazpíval sám. Kdo ví, třeba nahrávka odstartuje Kokešovu operní kariéru…

Páté soustředění

Tak soustředění se již opravdu stalo tradicí. Už se nikdo neptá, zda-li bude, ale kdy bude. Takže dá se říct, vše při starém. Opět jsme pracovali na nových písních, opět se točilo pelhřimovské pivo Poutník, opět přetekla žumpa, opět se hrál turnaj v ringu o (ne)hodnotné ceny.

A tady se stala jedna změna. A musím říct, že k horšímu, já (Shudy) jsem totiž nevyhrál. Loni mě zachránila menší machinace z pravidly (nejprve se hrálo na 2 sety a do 25-ti, ve finále již jenom na jeden do 15-ti), letos jsem čestně vybojoval aspoň místo čtvrté…hanba.

Abych nemluvil jen o ringu, tak se v ten čas do kapely vrátil Martin, Hakis si v tu dobu zrovna našel práci, takže s náma nejel. A aby těch negativ nebylo málo, tak se část lidí na konci pobytu otrávila houbami. Nebo alespoň to všichni tvrdí. Podezřelých indicií bylo dost, ale houby vyhrály. Doufám, že to tím nebylo, protože já jsem si za krátký pobyt místo zvučení nasušil domu 2 obstojně velké sklenice hub….